Arkaim – souhrný přehled výzkumu
Ariové na Urale. Část III.
I. P. Evtušenko,
část III. Arkaim
1.
Ariové na Urale nebo zaniklá civilizace
2.
Pohřební obřad obyvatel Arkaimu
3.
Arkaim — přírodní rezervace a historicko-archeologické centrum
4.
Arkaim — observatoř dávných Ariu. Výzkumy K. K. Bystruškina
Arkaim byl nalezen
roku 1987 na místě, na kterém měla stát Bolšekaraganská zavlažovací soustava a
hrozilo jí reálné zatopení. V této situaci, jak míní G. B. Zdanovič, roku 1987
(to byl rok počátku perestrojky) to byla naše víra a historická šance průlomu
světlé budoucnosti, doba, kdy se společnost postavila za záchranu památky,
pomohla přesvědčit akademickou vědu o nutnosti vyvinout společné úsilí na
záchranu památky před budováním stavby státního významu, do které již bylo
vloženo nemálo finančních prostředků, a která byla prakticky před dokončením.
Zápas za záchranu
Arkaimu začala společenská organizace Liga na ochranu Kultury města
Jekatěrinburgu, (kterou vedl v té době akademik S. V. Bonsovskij) tím, že
akademická obec hodnotu a důležitost tohoto objektu neuznávala. Jedním z
důležitých dopisů, který byl napsán na záchranu Arkaimu, byl dopis Ligy na
záchranu Kultury napsaný akademikovi P. K. Mesjacu. Zasedání přineslo rozhodnutí
o tom, co Arkaim skutečně znamená. V dějinách Ruska se dosud nestalo nic
takového, aby státní výstavba v hodnotě 9. mld. rublů byla zastavena pro
záchranu jakési archeologické památky. Byla to velká událost.
Zápas za Arkaim
začal bojem o lidi. Od okamžiku objevení Arkaimu začala celonárodní pouť lidí z
celého Ruska, bez ohledu na to, že místo kde se nachází Arkaim je v pusté stepi,
daleko od železničních a silničních cest asi
O jaké místo se
tedy jedná? Čím je vyvolán veliký zájem o tuto památku? Je to tím, že my Rusové
jsme tací – a neobejdeme se bez posvátných objektů? Všichni očekáváme novou a
novou duchovní potravu. Jsem přesvědčen, že nikoli senzace, ale nám vlastní
věčný duchovní hlad nám nedá pokoje a nás neustále pohání k hledání pramenů
pravdy. Co pro věčně hledajícího ruského člověka dnes znamená vzdálenost, když
je celá země již přeměřena a zaznamenána v mapách, naši předkové se orientovali
pouze podle vyprávění svých dědů a šli do neznáma jen proto, aby se dotkli
pravdy. Dnes, na rozmezí druhého a třetího tisíciletí se před námi objevil
zázrak, zázračně zachované město.
Pro pochopení toho
co to je za jev a možnost proniknout hlouběji do problému samotného, bylo téma
zvoleno jako náplň své diplomové práce. Autorka práce říká: V Arkaimu jsem byla
mnohokrát, často jsem zde hovořila se zajímavými nadšenými talentovanými lidmi,
kteří se zabývají bádáním a studiem této problematiky. V besedách s ředitelem
tohoto přírodního prostoru a historicko-archeologického centra Arkaimu, doktorem
historických věd, archeologem, profesorem, zástupcem katedry archeologie,
etnografie a sociálně-historický věd Čeljabinské státní university Genadiem
Borisovičem Zdanovičem a výzkumníkem Arkaimu Konstantinem Konstantinovičem
Bystruškinem jsem si pro sebe ujasnila, čím je Arkaim. Není to jenom
archeologický objekt, ale něco, co současnému lidstvu ještě umožní odhalit samo
sebe, aby duchovně přežilo. Tak co to tedy je Arkaim?
Více jak sto let
hledali archeologové stopy materiálního života jednoho z dávných indoevropských
národů, který sám sebe nazýval Ariové. Ariové byli zakladateli významných
duchovních hodnot, určujících do značné míry úroveň soudobé kultury. Jim náleží
rané vrstvy ve znamenitých knihách indické Rigvédy a íránské Avesty. Poslední
archeologické nálezy dovolují spojit jižní Ural s legendární pravlastí Ariů.
Slovo Arkaim
znamená „hřbet“, „záda“, „základ“ (z turkitského jazyka). Uvedené slovo je možné
hledat i v indoíránském, védském základě – ARKA – podstata vody a ohně a jméno
Jimy – dávného avestijského panovníka a kulturního hrdiny.
V 19. století bylo
území, na kterém se nyní nachází Arkaim zaznamenáno na mapách jako Arkaimská
pustost. Kdysi v době bronzové, asi před 4 tisíci lety, zde probíhal osobitý
život. Uprostřed údolí, obklíčeném ze všech stran pohořími, stálo sídliště.
Obydlí byla schována za mohutnými obranými stěnami, postavenými z hlíny a dřeva.
Mohutné lichoběžníkové domy byly plánovitě sestaveny jeden vedle druhého, jako
loukotě u kola. Uprostřed osídlení se nacházelo náměstí. Zachovali se dvě
okrouhlé obrané stěny zapasované jedna do druhé. Byla tu i třetí, která opásala
sídliště v řadě břehové linie, utvořené říčkami Velkou Karagankou a Utjagankou.
Pevnost bylo možné nazvat raným městem, protože zde byly do jisté míry
zastoupeny všechny prvky formování skutečného města.
Uralská abaševská kultura:
1
- hranice rozšíření
dávné uralské abaševské kultury;
2
- památky abaševské
kultury;
3
- památky
sintaštinsko-potapovského typu
Body na mapě oblasti:
1.
Hranice oblasti
2.
Památník Beregovské
mikro oblasti
3.
Památník Beregovské
mikro oblasti
4.
Balanbaš
5.
Naberežnoe
6.
Čukrakli
7.
St. Jabalakly
8.
Suruš
9.
Potapovka
10.
Vetljanka IV
11.
Nurdavletovo
12.
Almuchametovo
13.
Ústí
14.
Sintašta
15.
Arkaim
16.
Nový Kuman
Na rozhraní III. až
II. tisíciletí do naší éry se na jižním Urale utvořil mohutný bod kulturní
geneze, který spojil původní indoevropské obyvatelstvo rozlehlého území stepí a
lesostepí střední Euroasie. Kontury tohoto zárodku na východě zabírali Přitobolí
a Přiišemí. Zvláště aktivně se do procesu kulturní geneze zapojily západní
kulturní tradice, spojené s eneolytickým a raně bronzovým obyvatelstvem
Volhy-Uralu, Severního Kavkazu, jihoruských a ukrajinských stepí. Centrum bylo lokalizováno na jižním Zauralí, které zabíralo poměrně nevelikou kompaktní oblast (400 x 200 km) u východního úpatí uralských hor. Zde poprvé za celou éru dějin stepí Euroasie v poměrně složitých klimatických podmínkách vznikají urbanizovaná území (proto města) s přesnou organizací jak vnitřního, tak i přiléhajícího území. Urbanizované území přestavuje neveliký prostor přísně naplánovaného osídlení s mocnými obranými stěnami.
Vůdčím typem
památek v „Zemi měst“ se jeví osídlení s přesnou vnitřní výstavbou a mohutnými
obrannými stěnami.
V současné době je
známo 19 opevněných center. Zabírají vyvýšená místa teras na březích řek –
přítoků řek Uralu a Tobolu. Celková rozloha „Země měst“ je v dosahu
Jsou známy tři
druhy plánovitých pevnostních staveb – oválná, kruhová a pravoúhlá (čtvercová).
Nejstaršími jsou oválné výstavby; „kruhy“ a „čtyřúhelníky“ se objevují později a
některé v čase koexistují.
Poslední etapa funkčních obranných soustav je spojena pravoúhlým
řešením. Vnitřní plánovitá výstavba „města“ s rozmístěním domů a ulic je
diktována konfigurací obranných staveb. Obydlí jsou rozmístěna v těsných řadách
po vnitřním rozsahu obraných stěn, kdy stěna jednoho domu je zároveň stěnou domu
sousedního.
Lichoběžníkové nebo
pravoúhlé domy byly stavěny plánovitě a měly rozsah
Zkoumání leteckých
snímků dovolilo rozpoznat podél stěn „města“ pole, přehrady, kanály, ohrady pro
skot a stopy dávných cest.
Jihouralské „město“
bronzové epochy je charakterizováno nevelkými rozměry, což je dáno specifikou
přírodního prostředí a specifikou hospodaření. Z pohledu prostorového
architektonického řešení, monumentálnosti fortifikační staveb, dle soustavy
komunikací a jiných příznaků nezaostává za ranými městskými centry Mezopotámie a
Středomoří. Formování sintaštinsko-arkaimské sídelní soustavy probíhalo souběžně
s osvojováním osídleného pasteveckého a zemědělského hospodaření. Sintaštinské
osídlenecké struktury svědčí o složitých, vysoce integrovaných a dobře
uspořádaných formách sociálního života.
Uspořádání „Země
měst“ – je souběžné s formováním více odvětvového hospodaření andronovské typu.
Zakládá se na pastevectví i domácím chovu společně se zemědělstvím, s lovectví,
ale i rybolovem.
Mocná měděná
základna zauralského ložiska a úspěchy v oblasti metalurgie utvořily základ pro
rychlé hospodářské osvojení území a rozvoj válečnictví.
Vynález vozu a
pevného udidla s využitím kostěné uzdy s otvory předurčily vojenské úspěchy
Sintaštinců, jejich schopnost migrace a prestiž „kasty“ válečníků na vozech a
jejich vůdcovství. Ekonomika „Země měst“ umožňovala získávat značný nadprodukt, který umožnil výstavbu pevnostních soustav, přehrad, vodovodů a chrámových pohřebních staveb určených ke kultovní činnosti.
Archeologické
výzkumy ukazují na výrazný rituální charakter kultury „Země měst“. Pravděpodobně
je možné je zařadit k soustavě raných civilizací bez písma, pro které je
charakteristická sakralizace paměti a její úzká spojitost s rituálem.
Vyobrazení dřevěného útočního vozu
Koncentrace značného množství lidí proto v městských centrech (od 2,5 - 4 tisíc lidí) v těsné spojitosti mezi ostatními „městy“ a lidmi v územním rozsahu „Země měst“ utvořila podmínky pro informační rozvoj. Kulturní a etnogenetické prameny zkoncentrované na malém a hustém prostoru „Země měst“ utvořily neobyčejný rozvoj mytologického myšlení a rituální činnosti, které jsou zafixovány archeologicky v sídlištní výstavbě, opevnění a pohřebních stavbách. Skutečně v těchto podmínkách byly utvořeny dávné plástve „Rigvédy“ a „Avesty“.
Detail koňské uzdy z rohoviny
Sintaštinská
společnost možné nemá přímé analogie. Značně se rozvinula ve svém rozvoji a
došla na práh civilizace. Podle řady příznaků zachycených v „Zemi měst“, je
možné charakterizovat rané státní útvary. Arkaim je pro ně dnes souhrnným
názvem.
Po vzoru Arkaimu
byla nalezena celá Země měst s vymezenými hranicemi – Uralské hory, předhůří a
údolí s přechodem do stepí. Zaujímá v podstatě jih Čeljabinské oblasti s
nevelkým záborem Baškirie, Kazachstanu a Oremburgské oblasti. (po 1 až 2
památnících). Díky leteckým snímkům bylo nalezeno kolem 20 měst podobného typu,
která se rozlehla podél východního úpatí uralského hřbetu skoro do
Pro archeology je
toto území velmi zajímavé. Říše jako je Skytie, Sarmatie, Andronovská kultura
protažené od Evropy až po severní Čínu, jsou rozsáhlé, zde je vše velmi
kompaktní. Mohyly arkaimského typu jsou dnes známé na Volze i na Donu. Je možné
zkoumat spojitost a vzájemné působení s Mykénami. V archeologii se objevil
termín chápání „mykénsko-sintašský
kulturní horizont“, - území od Řecka až po Ural na východ za řeku Irtyš.
Roku 1995 byla
uspořádána exkurze vrtulníkem nad Zemí měst. Toho roku bylo na návštěvu do
Arkaimu přihlášeno mnoho místních i zahraničních odborníků, kteří měli určitý
vztah k raným civilizacím. Výprava přesvědčila dokonce i největší pesimisty,
seriozní a významné odborníky dosud nevěřící ve fenomén civilizace ve stepi. Při
vystoupení z vrtulníku zde stáli najednou zcela jiní lidé. Tímto způsobem
odborníci uvědomili potřebu vzájemného pochopení a pro G. B. Zdanoviče se tak
objevili zastánci mezi ruskými i zahraničními autoritami. Do té doby pracoval
princip: “Nic takového nemůže existovat, protože to nemůže existovat nikdy“, aby
na Urale byla civilizace na úrovni Mykén a Mezopotámie. Právě Arkaim ukázal, že
něco takového je možné.
Bez ohledu na velký
počet podobných opevněných středisek Arkaim zůstal jediným přirozeným objektem
svého rodu. Jeho unikátnost je určena důležitou sakrální úlohou v náboženském
životě lidí doby bronzové.
Základní stavební
materiál použitý při výstavbě Arkaimu – jsou … bloky tří - čtyř rozměrů oválné
formy, nebo ploché cihly. Nejsou to pouhé seříznuté plásty, ale speciální směs
se stmelujícím pojidlem. Při výstavbě Arkaimu byl používán písek různého kalibru
(a z něho byl vystaven Arkaim). Celé město bylo zřejmě vystavěno naráz.
U obyvatel Arkaimu
je vidět složitý vztah k vodě: voda z nebes – to je první hodnota, ve studni
vedle pecí (tavicí výhně) má význam jiný, ve studni s pitnou vodou je hodnota
třetí. V každém domě jsou po dvou až třech studních a dřevěný hlínou obsypaný
vodovod. Každých
Brány Arkaimu jsou
orientovány podle světových stran v dobách čtyř tisícileté minulosti. Radiální
stěny-vchody jsou zahloubeny, uvnitř stěn jsou chodby. Na severo-západním vstupu
byly při odkryvu nalezeny základy věží místo vrat. Na tomto místě byl nalezen
nejmocnější rov s pozůstatky dřevěné spálené věže. Uvnitř stěn – podzemní vchod
– labyrint o délce
K tomu, aby se tady
dalo žít, bylo nutno mít mocný a jednotný kolektiv. Rodina ve vícečlenné
společnosti měla zvláštní práva, uvnitř byla individuální. Sociální uspořádání
Arkaimu se ztotožňovalo s klasifikací společnosti podle Aristotela. V sociální
škále vyčleňuje rodinu, obec, nezbytnou pro přežití jednotlivce a zvláště město
(polis), jako vyšší formu lidského společenství. Tato forma dovoluje nejenom
přežít každému z občanů – zároveň mu dovoluje realizovat své vlastní možnosti ve
prospěch obce, tím se jeho zájmy dostávají do souladu se zájmy obce. Toto je
hvězdný věk lidstva. Zřejmě proto také Řekové uskutečnili tak veliký skok v
rozvoji světové kultury. Harmonicky spojili osobní a společenské. A pouze tehdy,
kdy samo osobní se může realizovat pro blaho společnosti, jde lidstvo dopředu.
V Akaimu to bylo
uspořádáno právě tak. Vše se potvrzuje v mohylách a sídlištích, kde je vidět,
jak bylo rozdělováno materiální bohatství. Nejsou zde zvláště drahé osobní věci,
které by odráželi sociální postavení člověka (na rozdíl od kréto-mykénské
kultury) - kde se shodně s arkaimskými nacházejí i bohaté předměty jako
například nože ze stříbra a zlata. Je zde shodné složení společnosti, zde je
však kromě předmětů výzbroje a bohaté materiální kultury více pozornosti
věnováno duchovní kultuře.
Materiální kultura
je zde jednoduchá. Předmětů je tu mnoho – např. keramika s výřezy a svastikou.
Nalézají se zde pouze sošky – kamenné zvířecí a lidské plastiky: lidé, koně,
bobři. Tyto sošky jsou však poschovávány. Nejsou v lidských obydlích ani v
mohylách. Je to jako u Thora Heyerdhala na Velikonočním ostrově mělká plastika,
mimořádně rodinné, tajné svatyně. Ročně se v polích najdou 2-3 sošky ročně. Jsou
unikátní a jejich umění je dosud neoceněné.
Umění a duchovní
život byl zde soustředěn v kolosální architektuře a dobře rozvinuté rituální
praxi, zejména pohřebnictví. Vše je stavěno podle duchovní stránky. Samotné
stěny se nedají zdolat ani tankem. K čemu to tedy bylo užitečné před 4 tisící
lety? Vše bylo zasvěceno rituálům. Byl to významný skok v duchovní sféře.
Lidé Arkaimu byli
otevřeni celému fyzickému i duchovnímu světu. Podle nich byl jediný a byl
spojován s Vesmírem. Rozkoše nepotřebovali. Důležitým byl jen duchovní život v
harmonii s Vesmírem. Člověk a Vesmír v dávnověku byli neoddělitelné. Člověk
tvořil a stavěl vesmírnou plánovitou stavbu svých měst a mohyl. Domy mrtvých –
mohyly byly naplánovány jako obydlí, jako město, s tím, že všechny mohyly byly
stavěny do kruhu.
J. M. Lotman ve
svém vystoupení na konferenci, zasvěcené problémům sémiotiky, uspořádané v
Moskvě roku 1980, hovořil o tom, že skutečně existovali civilizace bez písma,
jejichž zvláštností byla monumentální architektura, bohatá rituální praxe,
fascinující pohřební obřad. Písemnost byl zmenšila kultovní, rituální a duchovní
prožitek činnosti společnosti. Již 7 let před nalezením Arkaimu psal J. M.
Lotman, že takovou civilizací bez písma skutečně byla i ta z Arkaimu.
V nejstarších
dobách se lidé snažili pochopit své místo na zemi, snažili se pojmout celkový
obraz světa. My můžeme obrazně říci, že lidstvo začalo ne vynálezem sekeromlatu,
ale formováním světonázoru a poznáváním sebe sama jako součásti vesmírného
poznání. V dávnosti i dnešní člověk nemůže žít bez poznání obrazu světa. Na
tomto je založena psychika lidského myšlení. Organizující síla obrazu světa je
ohromná a není důležité, zda se o tom dohadujeme nebo ne.
Myšlení dávného
člověka bylo zcela konkrétní. Obraz světa jím utvářený se vyvíjel nejenom na
abstraktní daleký Vesmír. Měl být sestaven v podobě reálného modelu a být
současně zde a člověk měl žít v tomto vesmíru v jeho kosmických kruzích a
čtvercích.
V Arkaimu je dnes
změřeno prakticky všechno: rozměry stavení, množství místností a čtverečních
metrů na člověka, počet lidí, dětí, úmrtnost, natalita až po krevní skupiny.
Podle krevních skupin, podle antropologických a dalších příznaků odborníci
určili, že jde o Indoevropany. Soudobé komplexní výzkumy jsou dostatečně přesné.
Průměrný vzrůst mužů –
Homérova Trója je
proti Arkaimu o 500 mladší. Poloměr Homérovské Troje je
Obyvatelé Arkaimu byli především chovateli skotu - tedy
pastevci. Zabývali se i zemědělstvím, plavili měď, znali tajemství legování,
zpracovávali kůže a kostí. Na hliněných nádobách se zachovali nesčetné otisky
rostlinných a živočišných tkanin. Lidé Arkaimu byli vynikajícími hrnčíři. Mnoho
poznatků a představ bylo uloženo umělecky s citem do ornamentů – dávných
smyslových geometrických znaků, které předcházeli písemnosti. Obyvatelé Arkaimu
úspěšně opracovávali kameny. Z vulkanického materiálu zhotovovali kladiva a
kovadliny pro horké a studené zpracování kovových výrobků. Z kvarcitů a bazaltů
dělali bojové sekery, z křemene a jaspisu zhotovovali hroty střel a kopí.
Některé z těchto předmětů využívány k lisování při výrobě uctívaného nápoje
somy.
Velké množství
archeologických předmětů poskytují možnost zrekonstruovat způsob života a pohled
na svět dávného člověka.
Arkaim a Země měst
jsou spojovány s konkrétní skupinou indoevropských národů, dá se přepokládat, že
jde o legendární Arie. Pro historické rekonstrukce je správné využívat soudobé
údaje jazykovědy a dávného mytologie. V posledním bodě jde o pramenné zdroje
Rigvédy a Avesty. Díky archeologii všude v Arkaimu vyvěrá mýtus. Ten je přítomen
u pohřebních rituálů a jiných obřadů, v podobě studny a samotné architektonické
konstrukci stavby Arkaimu. Vynikající archeologický materiál Země měst vede k
nahlédnutí do duchovního světa lidí, kteří vytvořili unikátní kulturu, která
vnesla velkolepý přínos světové lidské civilizace. Podle názoru G. B. Zdanoviče, byli stavitelé Arkaimu Ariové, což je potvrzeno antropologickými výzkumy a určením krevních skupin, odpovídá Indoevropanům. Ariové se nacházeli na severovýchodě indoevropského světa, proto můžeme s klidem bez zaváhání hovořit o našem území. I o tom, že jedna ze skupin těchto Arijců vystavěla Arkaim, je také správné.
Proč se Ariové
vyčleňují z celkové skupiny Indoevropanů? Jde o geniální národ. Je možné podle
N. Gumileva je nazývat šiřiteli pokroku, kteří udělali velmi mnoho pro rozvoj
lidstva. Jsou spřízněni s celou védskou a avestijskou literaturou v jejich
dávných pramenech. Národ se vyznačuje svou genialitou, když se u něho objevují
vysoké záměry Učitele, Vůdce, Proroka. Vystavět Arkaim nemohla pouhá masa lidí
bez vedení Velkým učitelem, uzavírá G. B. Zdanovič. Podle jeho hypotézy,
podložené archeologickým materiálem, došlo k formování arkaimské vlasti právě na
Urale.
Kultura Arkaimu
(při zkoumání archeologů) se projevuje v keramice, která je místní, je zde
zastoupen neolit i eneolit. Jedná se o souborný archeologický památník, popsaný
V. Kovalevovou, který se nachází nedaleko od Jekaterinburgu na řece Iseť u obce
Tašková. Je to Taškovo II., zde se odhalila archeologům nová kultura, která je
nazývána Taškovská, zformovaná před 4000 lety, následkem kolonizace místního
zauralského obyvatelstva Indoíránci. Pozůstatky jsou velmi dávné, mnohem starší
než u Arkaimu. G. B. Zdanovič nepochybuje o tom, že Arkaim stavěli Ariové.
Ve své době byl
Arkaim velmi významnou stavbou s velkou koncentrací lidí. Co vedlo tolik lidí se
zde shromáždit? Co byli zač tito lidé? Čím byla opodstatněna monumentálnost
samotné stavby? Proč takové mohutné opevnění, když jen jeden metr je dostačující
před střelou vypuštěnou z luku. A není zde žádných památek po bojích. V mohylách
jsou bojové vozy, výzbroj a na sídlištích stopy po požárech. Minimálně 2-3 města
vyhořela. Co bylo příčinou požárů?
Obydlí Arkaimu. Demografický experiment. Foto G. Zdanoviče
Za prvé je zde
velká hustota obyvatelstva, srovnatelná jedině s hustotou obyvatel Říma v dobách
pozdní republiky – rané Říše – jak zvažuje G. B. Zdanovič. Na území Arkaimu, kde
žili lidé, na malé ploše 165-
Za druhé – před
svým odchodem Ariové vypalovali svá města. V Sintašti i v Arkaimu lidé před
odchodem posbírali všechny předměty, odnesly je dříve, než byly budovy zapáleny
a obyvatelé místa definitivně opustili. Jakmile města shořela po odchodu
obyvatel, stopy požáru již nikdo neuklízel, nové budovy si lidé stavěli na
ožehnutou venkovní stěnu. Pravděpodobně proto, že oheň byl pro obyvatele Arkaimu
posvátným – byl to rituál, kult a stopy se neuklízejí…
Příčinou odchodu
Arijců jsou podle G. B. Zdanoviče v demografickém vzrůstu počtu obyvatel bylo
přelidnění. Na svém území začali svůj život, jako ekologicky dokonalá
společnost. Čistota byla ve všem-voda, půda, oheň – vše bylo posvátné. V reálném
životě nemohli tyto zásady dodržet pro nadbytek obyvatelstva. Kromě toho ve
druhé čtvrtině druhého tisíciletí př. n. l. nastala změna klimatu vysycháním. To
zkomplikovalo situaci. Velká část lidí musela odejít jen proto, že nemohla
zajistit obživu v dané změně klimatu a nárůstu obyvatelstva.
Jedna část z nich
odešla na území Evropy, druhá část na území Indie, kde zničili dávné civilizace
Charappu a Machendžo Daro. Další část se přemístila na území Íránu. Jistá část
obyvatelstva zůstala na svém místě, ale tato část se vrátila k prvobytnosti.
Jedná se již o jinou kulturu – Andronovskou. Již zde není žádných opevnění,
žádných plánovitých řešení, obyčejné domy a chatky. Lidé žili v plném souladu s
přírodou, jakoby na jiné prvotní úrovni. Byla to prvobytnost v plném rozsahu. V
Arkaimu na tom nebo jiném stupni byly přítomny prvky rané civilizace. Arkaim byl
průnikem do civilizace, pokus vystoupit na tuto úroveň, na jakou jsme vyšli
společně.
Všechna osídlení
arkaimského typu jsou rozmístěna jakoby na ostrovech. Takřka všechna osídlení
jsou obklopena vodou a vyvýšena před ničivými pohromy. Nejmladší osídlení
arkaimského typu mají podobu oválu nebo vejce. Později na základech oválu
vznikají kruhové a čtvercové pevnostní konstrukce.
Nyní se budeme
věnovat mytologii. Podle védského mýtu, byl na počátku chaos. Chybějí základní
prvky Vesmíru. Tehdy nebylo nic podstatného ani nepodstatného, nebylo ani
ovzduší ani nebe nad ním, nebyla smrt ani nesmrtelnost. Bez dechu dýchalo Jediné
a nic kromě toho nebylo. Počátek stvoření byl ve vodě. Z kondenzace vod se
zformovalo vejce. Celý jeden rok se kolébalo bez pomoci na vlnách. Později se
vejce rozdělilo na dvě poloviny – nebe a zemi.pomoci na vlnách. Později se
Nejstarší podoba
dávných opevnění v Zemi měst byl ovál. Později se objevili kruhy a čtverce.
Podle indoevropské mytologie kruh odpovídá nebeskému počátku, čtverec –
pozemskému.
Je zajímavé, že se
mýtus o zrození Vesmíru velmi podobá vzniku a objevení zárodku člověka. Mnoho
odborníků-mediků a historiků umění nevylučují, že za tímto všeobecným mýtem
stojí možnost dávného člověka připomínat si svůj embryonální stav až do
narození.
Z chaosu uprostřed
temných vod se rodí člověk. Z chaosu uprostřed vod se rodí Vesmír. Lidé staví
svá města Arkaimy ne na potocích – staví své kosmicko-pozemské světy. Utvářejí
svá města a tím lidé doby bronzové obnovou utvářejí Vesmír. Jde o nutný akt
tvoření. Výstavba Arkaimu – není pouhým budováním staveb a obraných stěn jedná
se osobitý rituál. Stavitelé zde byli povinni od počátku syntetizovat Vesmír,
opakovat všechny etapy jeho výstavby. Bylo nutno zopakovat vše tak, jak tomu
bylo dříve v mystických dobách.
Pro obyvatele
Arkaimu byly rozhodujícími geometrickými symboly kruhy. Za nimi stály kosmické
sféry a ženský počátek. Kruhy obkličovali čtverce – zemi – tedy její mužskou
část.
Plán výstavby
Arkaimu se velice podobá legendární avestijské Vaře, později v buddhismu tato
přerostla v chápání mandaly. Vara – to je shromaždiště, sídlo spravedlivých.
Stojí jako protiklad chaosu a silám smrti. Podle avestijského mýtu utvořil Varu
kultuvní hrdina Jima v zemi Ariů podle výkladu samotného Achura-Mazdy. V Avestě
je centrální kruh předurčen pro e výkladu samotného Achura-Mazdy. V Avestě
je centrální kruh předurčen"Světla
jasný a zářící, a pro semena". Druhý kruh je určen lidem a třetí pro dobytek.
Jima Chšaita mísil
„hlínu nohama, dělil ji na kousky rukama… a stvořil Jima Varu dlouhou o délce
koňského dostihu do všech čtyř světových stran. Snesl sem sémě drobného skotu,
koní, psů, ptáků, ohně rudé, plápolající. A učinil Jima tu Varu … obydlím pro
lidi … ohradou pro dobytek. Doved sem vodu cestou dlouhou k obydlí; vystavěl tam
dům, dvůr – místo chráněné ze všech stran“. (Videvdat, II, í; vystavěl tam
dům, dvůr – místo chráněné ze všech s další).
Vara není
konkrétním městem, ale jsou to dané (v pozdním avestijském textu Vidavdati)
popsané modely vesmíru, znovu utvořené v zemském mikrokosmu. Samotný mýtus mohl
vzniknout jedině v této společnosti, kde reálně existoval předobraz „nebeského
města“ tj. v kultuře obyvatelstva euroasijských stepí 18. – 16. století př. n.
l.
Památky typu
„kruhového chrámu“ byly přesvědčivě ztotožněny K. Jettmarem a evestijskou varou,
samotná Vara byla samotným badatelem vysvětlena jako místo rituálních obřadů.
Vara v íránské mytologii je dílem Jimy a Jima (Jáma u Indoíránců) což byl první
předek a panovník záhrobního světa.
Ve Vaře se pořádali
svátky na počest Jimy v trvání více dnů, s přijímáním obřadních nápojů a
nosících podobu orgie. Zajímavá je skutečnost: v Arkaimu byli nalezeny stopy
kovodělné výroby. Je známo, že metalurgie měla u Indoíránců charakter kultovní
činnosti, kterou zasvěcovali Jimovi a kovářům se tak dostávalo vysokého
společenského postavení a byli na úrovni s vojenskou kastou a panovnickou mocí.
Vara je vystavěna
ke spáse lidí prvním vládcem Jimou, jak se píše ve Videvdatě (2, str. 27-41),
jako pevnost z hlíny, postavené pro lidi, skot, plodiny a ohně v dobách
třeskutých zim, sněhových závějí a povodní. V avestijské nábožensko-mytologické
koncepci vystupuje jako analogie k biblické „Arše úmluvy“. Již od prvních
překladů Avesty byla ve Vaře vidět čtvercová opevnění „o délce koňského dostihu
do všech světových stran“. V pozdějších dobách íránisté věnovali pozornost
určitým zvláštnostem výstavby Vary, které bylo vidět nikoliv ve čtvercových, ale
mnohem dříve kruhových stavbách (Jettman, 1981; Steblin-Kamenskij, 1993). Taková
podoba je plně v souladu s opevněnými sídlišti epochy střední doby bronzové typu
Sintašty a Arkaimu (Gening a další, 1992; Zdanovič, 1995). Arkaim tak
představuje složitou architektonicky-plánovitou strukturu utvořenou dvěma
koncentrovanými kruhy stěn ze zalité hlíny. Vnitřní prostranství mezi nimi bylo
vyplněno obydlími skoro standardní formy a blízké rozměry, které dodávají
sídlišti výraznou radiálně-kruhovou podobu. Mohlo zde žít 2500 lidí (Zdanovič,
1995). Což je počet přibližně shodný počtu obyvatel Vary (1900).(Zdanovič,
1995). Což je počet přib
Památky typu
Sintašty a Arkaimu přehledně demonstrují, jak mohla vypadat sídliště Ariů, která
sloužily pozemským prototypům avestijské Vary. Vzpomínky na tato sídliště
neobvyklá ve stepy se zachovala nejenom v mytologických textech Avesty. Výstavba
Arkaimu zcela odpovídá tomuto popisu.
Uprostřed Arkaimu
je umístěno náměstí. Je urovnáno a udupáno. Na jeho povrchu se zachovaly stopy
pouze po dlouhodobě hořícím ohni. Je očividné, že náměstí sloužilo jako
modlitebna. Obydlí kolem náměstí náležela vyvolené skupině lidí – vybraným
osobnostem, ke kterým patřili kněží a válečníci. Druhý okruh obydlí je určen
rodinám čestných občanů. Skot byl umístěn za hranicí druhého okruhu obranných
opevnění. Je zajímavé, že ohrady pro skot jsou zpravidla stavěny uprostřed
sídliště. Skot ve stepích je největším bohatstvím. Proti tomu v Arkaimu je
hlavním bohatstvím člověk. Je zde vytvořeno vše pouze pro lidské bytí – duchovní
i fyzické.
Lidé doby bronzové
utvářeli kruhy a čtverce, modelovali Vesmír, tak jak to dělal Jima. Stavitel
Arkaimu byl bezpochyby účastníkem rituálu. Ztotožňoval sebe s božským zosobněním
základního mýtu. Stavitelé arkaimských obraných zdí a obytných budov, jakoby
neustále obnovovali Vesmír a strukturu společnosti, ve které žili. Je zde vše
zduchovněno, vše je sakrální, všude je mýtus. Obyvatelé Arkaimu pečlivě chránili
své duchovní hodnoty. To je to, co my dnes již neumíme.
V arkaimských
domech byli při výkopových pracích nalezeny studny. Téměř v každém po jedné či
dvou studnách. Zároveň se studnami jsou umísťovány pece. Bylo zjištěno, že pece
jsou spojeny se studnami speciálními podzemními kanály – ventilací. Ve všech
pecích s takovou ventilací jsou obsaženy pozůstatky metalurgické plaveniny.
Rozdíl v teplotních rozdílech spolu s vlhkostí dovolovalo tavit měď i z rudy bez
užití speciálních měchů. Jde o poměrně jednoduché řešení přívodu vzduchu do
pecí, které překvapilo archeology.
Nejzajímavější
nález se nacházel na dně studny. Byly tam uloženy lebky krav, koní, kopyta
domácích zvířat. Vše bylo poskládáno podél stěn studny a upevněno dřevěnými
sponami. Bezpochyby jde o pozůstatky obětin. Komu byly určeny? Lebky a kosti
nohou zvířat byly před ponořením do vody pečlivě ožehnuty v ohni. Vše
podivuhodně ilustruje známý indoevropský mýtus o zrození ohně.
„Bůh Agni se zrodil z vody temné
a tajemné“.ily:Arial">Bůh Agni se zrodil z vody t
Arkaim. Studna s pecí, kresba A. Fjodorovová
Mýtus nenechává
odborníky na pokoji. Skutečnému mýtu je třeba věřit jako sobě. Avšak voda a oheň
se vzájemně vylučují. Přesto existuje důležitý detail v mýtu – voda, ze které se
zrodil Bůh Agni je označována jako černá a tajemná. Bůh Agni se rodí z
podzemních vod – ze studničních vod. Studna rozdmychává oheň takovou silou, že
roztaví kov. V temných vodách studny žije Bůh Agni. Obětiny položené na dno
studny jsou určeny ne vodě, ale bohu ohně.
Arkaim umožňuje utvořit kolem sebe mnohočetné světy spojující minulost a
současnost. Kombinace času a prostoru v našem vědomí zajišťuje minulost a
současnost. Kombinace času a stabilitu každé individuální osobnosti. Jedním
z takových světů je i svět souladu mezi člověkem a přírodou. Dnes se již
nemůžeme chlubit vzájemným chápáním souladu kultury a okolní přírody. Jak tomu
bylo na počátku 2. tisíciletí do naší éry?
Kulturní vrstva
vykopaná na Arkaimu se významně odlišuje od jiných vrstev prvobytně pospolných
sídlišť. Ne jsou zde odpadové jámy, není zde odpadová zavážka. Utváří se zde
dojem, že dokonce po zničení a tisíci letech zapomnění zde panuje čistota a
pořádek. Vracíme se opět k Avesvě. V jejích písních se vyzdvihuje úcta k vodám,
rostlinám na pastvě i ke kořenům, celé zemi a nebesům.
Obyvatelé Země měst
uměli velmi šetrně a velmi pečlivě umísťovat svá města do přírodního prostředí.
Lidé Arkaimu věřili, že Vesmír je utvářen ze zeminy a dřeva, proto z těchto
materiálů stavěli své domy a svá města, při modelování Vesmíru. Pro svá obydlí
vykopávali jámy. Zemina vynášená z vyhloubených jam sloužila při budování stěn a
pevnostních staveb. Podle nejnovějších výpočtů vychází, že množství vytěženého
materiálu a zeminy použité pro výstavbu je totožné. To nám dokazuje, že po
ukončení své existence se osídlení vracelo zpět do přírodního prostředí, aniž by
narušovalo jeho přirozenou podobu.
Voda, oheň a země
jsou pro obyvatele Arkaimu posvátné. Je podivuhodné, že zde v té době byla i
kanalizace a čistící zařízení. Vztah člověka k přírodě zde byl vyjádřen těmito
pojmy: „Než se začne umazaná věc mýt ve vodě, přemýšlej o čistotě vody“. Než
obyvatel Arkaimu ponořil špinavý předmět do čisté vody, učinil to několika
stupni očisty. Tyto principy vzájemného vztahu člověka a okolní přírody se zde
na jižním Urale utvořili před 4 tisíci lety.
Podívejme se dnes
na naše řeky. Mnohé jsou přehrazené velkým počtem přehrad, uzamčené a přeměněné
ve špinavé toky. Přestali jsme svou zemi považovat za vlastní domov.
Obyvatelé Arkaimu
uctívali oheň. Je možné, že na počátku 2. tis. let před naším letopočtem, která
ještě nebyla dobou zrození samotného proroka Zoroastismu. A přesto zde existuje
prostředí, ze kterého vzniká právě zoroastrismus. Hlavní reformátorskou
myšlenkou Zoroastry bylo ustavení hlavního boha Ažura-Mazdy před množstvím
pohanských bohů. Většina všech světových náboženství je tak spojována se
zorostrismem.
Obřadní pohřeb u Arkaimců.
Ve městě Arkaimu je všude možné vidět stopy bohatého rituálního obřadu.
Zde je možné se
zmínit o práci z výzkumu Arkadské nekropole – Bolšekaraganské mohyly, která byla
zkoumána archeologickou expedicí Čeljabinské státní university, vedené D. G.
Zdanovičem autorem výzkumu Problému kulturní geneze v minulosti. „Země měst“ je
možno zároveň označit zemí dávných nekropolí. Postupně od svého vzniku jsou
opevněná střediska Země měst jakoby obrůstána mohylovými poli, kurhany a
pohřebně-chrámovými komplexy. Od toho se dá odvozovat, že jejich vztahu k
zesnulým sehrával významnou úlohu v náboženství obyvatel Země měst. Jak ukazuje
V. A. Vinokurov v materiálech Avesty a Rigvédy, dávné impulsy náboženství
Indoíránců jsou spojeny se snahou zajistit zesnulému předku uložením do země do
„pole mrtvých“ ochranu před nepřítelem[9].
Tím, jak je
odhalena složitost pohřebního obřadu doby bronzové a tím i řídká archeologická
možnost přímého porovnání materiálu osídlení a materiálů z pohřbů, je zde vidět
vztah mezi živými a mrtvými obyvateli Země měst. Jde o obnovení podoby dávné
geografie Země měst a o možnost dodatečné stratifikace vrstev osídlení na
základě úzkých kulturních a chronologických řezů dávnosti, které poskytují
mohylové materiály ke zkoumání dávných sociálních, náboženství a kosmologických
představách minulosti forem.
Tímto způsobem nás
práce na nekropolích z dob 16. - 18. století před n. l. přibližují nás k
pochopení Země měst jako osobitého světa stojícího souběžně s jinými světy
minulosti se svým obsahem dávných dějin.
Není tajemstvím, že se vesmír fyzicky příliš nezměnil za uplynulých
několik tisíciletí. Jak říká J. Kassirer, „člověk žije nejenom ve fyzickém, ale
i symbolickém universu. Jazyk, mýtus, umění, náboženství – části onoho universa
jsou rozdílné nitě, ze kterých je splétána symbolická síť, složitá tkáň lidské
zkušenosti. Celý lidský pokrok myšlení a zkušenost se upřesňuje a zároveň
upevňuje tuto síť. Člověk se již nestojí před bezprostřední realitou, nestřetává
se s ní čelně“ [30].
V současné době
jsou prostory Země měst zkoumány (Uralskou státní universitou z města
Jekatěrinburgu) a Uralsko-Kazachstanskou archeologickou expedicí – Čeljabinskou
státní universitou). Archeologický výzkum velikého pohřebiště u osídlení
Sintašty a také několik pohřebních komplexů ze 16. - 18. století př. n. l. je
spojován s osídlením Arkaimu. Nekropole Arkaimu patří do souhrnu
Bolšekaraganského pohřebiště. Ta jsou rozmístěna na levém břehu řeky Bolšaja
Karaganka ve vzdálenosti ě. Ta jsou rozmístěna na levém břehu řeky Bolšaja
Karagan severovýchodně od osídlení Arkaimu na
území Arkaimské rezervace.
Zesnulé v Zemi měst
často pohřbívali do osobitých „společenství“ - do oddělených mohylových polí.
Tento obyčej je spojován s tradicí přenesení trupu do říše zesnulých podle
rodové tradice. Tak je určována doba ukládání. Příkladem takového způsobu
ukládání je komplex Bolšekaraganských mohyl.
Komplex představuje
mohutné kruhové pole v rozsahu 19 metrů ohrazené širokým a hlubokým náspem. Je
zajímavé, že rov není plynulý; na mnoha místech mezi stěnami náspu jsou úzké
radiálně orientované terénní nerovnosti. Přestože jsou některé z nerovností
narušeny, dá se předpokládat, že násyp byl minimálně 12 krát přesypán. Jeden z
těchto násypů sloužil za vchod do mohylového pole. Vchod byl vyznačen pozůstatky
dvou dřevěných sloupů, zakopaných do dna násypu po obou stranách průchodu a
utvářel tak podobu vstupní brány. Orientace vchodu do vnějšího prostoru je ve
směru jiho-západním. Stopy v podobě kurganu, (zásypu nad mohylovým polem) nejsou
zaznamenány; podle všeho komplex fungoval pod otevřeným nebem.
Na mohylovém poli a
v násypu komplexu bylo nalezeno 13 (nebo 14) mohylových jam a velký počet
obětin, skládajících se z pozůstatků zvířat a nádob rozmístěných jak v
jednotlivých obětních jámách, tak v nevelkých umělých prohlubních, spojujících
se s místem lidského pohřbu. Pohřby a další rituály probíhaly na území komplexu
v průběhu několika desítek let. Podmínečně je možné hovořit o trvalém a málo
přerušovaném fungování komplexu v první řadě; k té době se vztahují dvě ústřední
a deset periferních mohylových jam a pravděpodobně velký počet obětin. Později
na jistou dobu nové pohřby nejsou a celek upadá. Po jisté době jsou na západní
straně památníku zřízeny ještě další tři jámy.
Pohřby v jámách
jsou jednotlivé, párové, skupinové – celkem pozůstatky 28 - 29 lidí. Jak ukázala
analýza skupiny napůl dospělých lidí jakéhosi „společenství“ mrtvých máme před
sebou přirozený průřez lidské populace, kterou je možné logicky ztotožnit s
kolektivem obývajícím jednu z arkadských budov. Je zajímavé, že soudě podle
plánu výstavby pohřebního komplexu a podle některých detailů pohřebního obřadu
mezi uloženými lidmi existovala určitá sociální hierarchie.
Stavba komplexu
byla plánovitě podřízena modelu kruhu a čtyřúhelníku. Kruh je vyjádřen
prstencovým násypem, čtyřúhelník je tvořen světovými stranami. Geometrický střet
mohylového pole padá do průsečíku mezi dvěma centrálními jámami a jejich stěny
jsou orientovány podle světových stran, ústřední jámy jsou spojovány jak s
modelem kruhu, tak i s modelem čtyřúhelníka. Deset periferních mohylových jam
rovnoměrně zaplňuje všechny sektory mohylového pole, jejich rozmístění v
prostoru vypadá náhodně, jejich orientace je zbavena přísné zákonitosti.
Tímto způsobem se
rozmístění jeví tak, že centrální jámy jsou přesně „vepsány“ do geometrické
soustavy (model vesmíru „Arkaimců“?). Naproti tomu periferní jámy jsou podle
všeho orientovány ve směru k ústředním pohřebištím. Zvláštní status lidí
pohřbených v ústředních jámách je potvrzen bohatstvím pohřebního inventáře, mezi
kterými jsou zvláště „prestižní“ předměty (například palcát), velkými rozměry
ústředních jam a jejich předurčení pro zřejmou (rodinnou?) hrobku. Je zajímavé,
že „jádro“ malých arkaimských kolektivů (jakož i samotné tyto kolektivy?) měli
binární strukturu. Vztahy mezi polovičkami tohoto „jádra“ byli podvojné,
založené nejenom na jejich protikladu, ale i silou přitažlivou (není náhodné, že
zdvojené komplexy ústředních jam mají často společné vchody společný vnitřní
prostor).
Pohřbívání je obřad
u „Arkaimců“ velice obřadný: zemřelí jsou ukládáni ve skrčené poloze na levém
nebo pravém boku. Orientace pohřbů je různá. Pohřeb je provázen pokládáním trupu
spolu s užitnými předměty nebo pro rituální potřeby což ukazuje na existenci
dávných představ o existenci v jiném posmrtném světě. Do pohřebního inventáře
patří keramické nádobí, bronzové výrobky (nože, šídla, sekery, výzbroj), kostěné
a kamenné hroty střel, harpuny, výrobky z kostí a kamenné ozdoby. Většina
mohylových jam arkadské nekropole byla vystavena krádežím již v dávných dobách.
Vykrádání mohyl je
typickým jevem této epochy. Předmětem zájmu jsou především výrobky z bronzu.
Mohyly byly vykrádány již v dávnosti často velmi brzo po vykonání pohřbu.
Mohylové jámy, jak arkaimské tak i dalších příbuzných tradic vytvářejí poměrně
složité architektonické stavby s podlažními mohylovými prostorami. V okamžiku
krádeží jsou nosné konstrukce ještě zachovány a umožňují vodný pohyb v prostoru.
Krádežím nejsou vystaveny nedávné pohřby. Jsou jim vystavena těla po rozkladu
nebo v posledních stádiích rozpadu tkání, kdy jsou kosti skeletu ještě částečně
spojovány šlachami. Vstupy do mohyly jsou spojovány postupem času mezi rozkladem
měkkých tkání trupů a rozpadáním mohylové konstrukce. Tato zákonitost je
pozorována na velkých územích po dlouhou dobu, není možné připisovat vykrádání
mohyl pouze cizincům. Mohyly jsou vykrádány lidmi z velké části spřízněnými v
sociálně-etnickém a kulturním smyslu pohřbeným v těchto jámách.
Je pravděpodobné,
že Indoevropané osídlující stepy v době bronzové přikládali zvláštní význam
procesu rozkladu měkkých tkání trupu, spojují se je se strachem z „pozůstatků
tělesnosti“ mrtvých, což představuje jistý cyklus záhrobní existence. Podobný
vztah k zemřelým se nachází i u obyvatel mykénských.
A. Bartonek v této
souvislosti píše: “Je nutno poznamenat, že zesnulým byla prokazována úcta pouze
do té doby, než došlo k rozkladu měkkých tkání těla. Je to vidět z toho, že při
následujících pohřbech, jak v kamenných hrobkách, tak i v zásypech jsou starší
ostatky prostě zakopány do vyhloubené jámy nebo uloženy do velké keramiky, aby
bylo možné uvolnit místo pro další nový pohřeb uprostřed hrobky“[3]. U
Zoroastrijcích je zaznamenána představa, že právě měkké tkáně jsou považovány za
rituálně nečisté; podle „Avesty“ je nutno zemřelého po pěti letech konečně
smísit se zemí Dakchmou – „polem mrtvých“ [9]. Po rozložení trupu se v jámách
Arkaimu uchovávala negativní energie, kterou dávní Indoevropané spojovali s
„zbytkovou tělesností“ mrtvých; proto mezi mrtvými a pozůstalými probíhá
„skutečný zápas“ [48], po kterém zůstávají rozházené do všech stran kosti a
užitná keramika.
Architektura
arkadských nekropolí přitahuje velikou pozornost. Jsou typické polní dostatečně
široké pohřební komory s použitím výdřevy jako materiálu pro překrytí a obložení
stěn komor nebo méně výrazné nad mohylové konstrukce (násypy, falešné kopule z
hlinitých bloků). Rozměry, hloubka, vnější a vnitřní uspořádání mohylových jam
včetně pohřbů dospělých členů kolektivu silně kolísají. Vedle velmi prostých
konstrukcí se v pohřebním komplexu nacházejí sklepové jámy, jejichž myšlenka je
založena na velmi propracované ideologii a hluboké mnoho-komorové jámy s velmi
složitou (dokonce nadbytečnou) architekturou, čímž je jejich stavba přijímána
jako neznámý mýtus vyjádřený architektonickými prostředky.
V pohřebních
komplexech byly nalezeny ostatky zvířat, především domácích (koní, velkého i
drobného rohatého skotu, psů, vepřů). Tyto nálezy pravděpodobně vysvětlují
„obecné indoevropské představy záhrobního života, jako pastviny na kterých se
pasou duše zvířat obětované zvěře“ [28].ivota, jako pastviny na kterých se
pasou dušV komplexu byly nalezeny ostatky nejméně 110 druhů zvířat, zastoupených
lebkami a kostmi končetin. Jiné části se zde nacházejí srovnatelně zřídka, (na
rozdíl od sintaštinských tradic).
Přinášení obětin je
typickou praxí v arkaimských nekropolích. Zpravidla se dělí na tři části:
rituální „vrchní“, střední část těla a rituální spodní. Bylo rozlišeno několik
typů obětin: doprovodné, památeční osobní, památeční rodové. Doprovodné obětiny
jsou umísťovány na pokrytech pohřebních komor a jedná se o pozůstatky zvířat
zabitých bezprostředně v okamžiku pohřbu. Památeční osobní obětiny jsou
umísťovány v nevelkých prohlubních na povrchu okraje mohylových jam. Takové
obětiny byly adresovány konkrétnímu pohřbenému, mohli se utvářet zároveň i jako
pozdější památeční konstrukce nad mohylou. K rodovým obětním místům náležela
výstavba speciálních mohutných jam plánovitě uspořádaných ve dvou obloucích v
jižní části komplexu. V tomto případě bylo přinášení obětin spojováno s
modlením, pravděpodobně se zde obraceli k zobecněnému subjektu a předtím k
souhrnu všech rodových předků.
Jižní umístění
jmenovitých-rodových obětišť v souhrnu celkového hřbitova nám dovoluje
předpokládat, že „země předků“ byla umísťována směrem na jih.
Je zajímavé pro
všechna jmenovitě-rodová obětiště, u kterých se podařilo objasnit vnitřní
datování, to, že obětiště byla vytvářena v jarním období. Setkáváme se zde se
stopami sezónních obřadů uctívání předků. Takové obřady jsou charakteristické
pro dávné Indoevropany[2; 37]. Soudě podle etnografických analogií jsou tyto
obřady spojovány s modlitbami k předkům plodnosti země a stád a největší
blahobyt pro živé. Spojování obrazu předků s myšlenkou plodnosti se vysvětluje
na jedné straně dávnými představami spojení mezi životem zde, ale i tam na druhé
straně - dávnými představami spojení mezi životem zde, ale i tam na druhé
straně - "zapojení mrtvých do vnějšku
mimo ko [39].
Na závěr krátkého
výkladu spojeného s pohřebními obřady „Země měst“ je nutno podtrhnout, že
materiály z výkopů arkaimských a sintaštinských nekropolí jasně charakterizují
společnost „Země měst“, zejména jako společnost (proto městské) civilizace.
Uspořádání civilizace (v historickém smyslu) je spojeno s epochálním pokrokem v
sociálně-ekonomické sféře, zároveň představuje nový druh kreativity. Podstata
spočívá v tom, že do epochy civilizace je lidská kultura přímo spojována s
životem uskutečňovaným v životních formách, neutváří samostatnou sféru
kreativity. Vedoucí úloha zde náleží nikoli textu, ale kontextu. Velkou roli zde
mají mentální obrazy bezprostředních prožitků z obecně různorodých konkrétních
životů, z nichž se utváří potvrzování mýtů, „setkávání“ se s nadpřirozenými
bytostmi a se ztělesněním osudu. Jde o období relativní jednoduchosti vnějších
forem a složité vnitřní zkušenosti období relativní jednoduchosti vnějších ,
lhostejně na jejich objektivizaci. Jak zaznamenávají badatelé, člověk prvobytné
kultury se často nachází před nutností poprvé zformulovat své ideje pouze v
průzkumu etnografa.
Při přechodu
společnosti k civilizaci se prudce mění i zaměření tvůrčí. Nyní se základní
tendencí tvořivé činnosti stává výroba a tvoření vnějších forem na základě
nashromážděné „lidské“ zkušenosti. Proto vzniká pocit, že první civilizace
vznikají jakoby „najednou“ a na nedávno „prázdném místě“. Tyto nové tendence
tvůrčích aktivit se projevují budováním měst, monumentální architektury
(především chrámů), písemností nebo speciálních řemesel – tj. základních
příznaků civilizace[8]. Zvláště významné utváření města jako nového viditelného
rukodělného, nově uspořádaného světa, který se objevil, aby zaměnil neviditelné
symbolické universum prvobytnosti.
Pravděpodobně
shodné zákonitosti nalézáme i v dějinách náboženství a obřadech dávných
Indoevropanů z euroasijských stepí. Archeologické materiály svědčí o relativně
jednoduchých obřadech obyvatel stepí do doby i po epoše „proto měst“. Na rozdíl
od toho nekropole „Země měst“ se liší složitými, dokonce monumentálními
pohřebními stavbami, bohatstvím pohřebního inventáře a přebytkem obětin. Ne
nutno poznamenat, že k provádění pohřebního kultu v Zemi měst bylo nutno
vynaložit neuvěřitelných fyzických a materiální výdajů; část z nich byla
kompenzována vykrádáním mohyl a využitím části obětin zvířat jako potravy. Jak
ukazují materiály (například ze sintašstinského pohřebiště a dokonce i
pozdějších andronovských památek) lidé dávnověku kopali výkopy pro mohylové jámy
za pomoci dřevěných kůlů kdy plásty povrchové zeminy dávali stranou a spodní
zeminu vynášeli na povrch a odnášeli v kožených vacích na jiné místo pro
dokončení násypu. Velké množství vynaložené práce k uskutečnění pohřebního
rituálu jasně ukazuje význam úlohy zemřelých v životě Země měst.
Jak poznamenává P.
Time „dávné náboženské obřady Indoevropanů se obejdou bez chrámů a idolů. Chrámy
se nedají nalézt. Je zde „bohoslužba“, chápána jako vlídné přijetí – spolu s
jídlem, které se skládá ze zabitých zvířat a doprovázené oslavou přicházejících
nebeských bytostí na oslavu ke smrtelníkům. Nutno poznamenat, že v dobách „proto
měst“ již existovala jistá podoba chrámu a že myšlenka chrámu jako místa
přítomnosti nadpřirozeného i jako místa odpovídajícího bohoslužbě, je zde
spojováno s pohřebním komplexem. Tím je především Velký sintaštinský kurhan,
znamenající velikou rituální stavbu spojovanou s uctíváním ohně, dále zesnulých
a také v podobě rituálních domků na sintaštinských zemních mohylách. Tuto
myšlenku zde nacházíme v tradici pravidelně se opakujících obřadů uctívání
předků na mohyle Bolšekaraganské (Arkaimu).
Umění v Zemi měst
mělo zcela „barbarský“ charakter, kdy tento „civilizační pokus“ se uskutečňuje
na barbarském základě. Není zde působení rozvinutějších předchůdců, na které
narazili dávní Indoevropané v údolí Indu, Malé Asie na Balkáně a Helespontu. Tím
se vysvětluje relativní asketismus života Země měst, nepřítomnost luxusních
předmětů, rozvinutých forem uměleckého života, písemnost atd. Zejména svým
barbarstvím je dnes zajímavá zkušenost utváření „nového světa“, jako podivný
experiment, který se uskutečnil v 18. – 19. století př. n. l. v
uralsko-kazachstánských stepích.uskutečnil v 18. – 19. století př. n. l. v
uralsko-kazachstánských stepích.
Arkaim jako
přírodní, historicko-archeologické centrum
Roku 1991 dostal
Arkaim statut muzea-rezervace a místo dvou hektarů, o kterých byla řeč, jde o
celé údolí o rozloze čtyř tisíc hektarů. V údolí byly nalezeny nekropole,
sídliště, pole dávného zemědělství. Pro archeology to má význam v místech
pohřbů, na kterých je možné určit chronologii klimatu, množství srážek a jejich
rozlišení v zimě a létě. Tímto se rýsuje vztah přírody a člověka a rezervace se
stala nejenom kulturní, ale i přírodní rezervací.
Objevily se zde
nové problémy. Arkaimská rezervace se ocitla na hranici působnosti Ministerstva
kultury a Ministerstva ekologie a přírodních zdrojů tj. na jedné straně
rezervace (dnes výbor ministerstva ekologie a přírodních zdrojů) a na straně
druhé – požadavky muzea. Snaha o sjednocení požadavků kultury a přírody v
oblasti s ochranou na místě se nepodařilo vyřešit dodnes. Pro sjednocení úsilí
ministerstev v oblasti ochrany kultury a přírodního dědictví byl v Moskvě
zvláště utvořen Institut kulturního a přírodního dědictví a k ničemu to
nepřispělo. Vše, co podepsal B. N. Jelcin pro ochranu rezervací se projevilo
zcela protikladně, protože žádné z ministerstev své úkoly nesplnilo. Zde v
případě Arkaimu je společný úkol: příroda a člověk musí být zkoumáni jako jeden
celek. Úkolem Arkaimu je utvořit Muzeum přírody a člověka.
Jaké poznatky, jaké
prvky světového chápání může Arkaim ukázat soudobému člověku? Nehledě na
základní výzkum, který předchází, je spektrum těchto poznatků ohromný. Začleňuje
rané dějiny indoevropské civilizace, bez pochopení jejích prvních kroků si
nemůžeme představit současnost. Zahrnuje východiska soudobých náboženství a
problémy vzájemných vztahů člověka a přírody na naší Zemi.
Archeologové ČSU
(Čeljabinské státní university) velmi pozorně a pečlivě studují dávné město.
Podařilo se jim propojit do výzkumů významné vědce ze všech koutů země –
geology, botaniky, půdoznalce, klimatology – odborníky z různých oblastí
poznání. Dnes na základě muzea-rezervace Arkaimu vzniklo vědecko-vzdělávací a
kulturně-výchovné centrum.
Vykopávky na
Arkaimu byly přerušeny v okamžiku, kdy byl prohlášen za rezervaci. Dnes
probíhají práce na ochraně památky a utvoření historického parku. Jde o pokus
předvedení průřezu epoch od paleolitu do současnosti na úrovni Uralského regionu
pro různé diváky od dětí až po odborníky. Procházkou v tomto prostředí a
náhledem do různých epoch jsou představovány výsledky materiální kultury
rozmístěny tak, aby především ukazovala na duchovní stránku života lidí,
návštěvník tak vidí svět duše a života člověka od paleolitu po současnost.
G. B. Zdanovič vidí
úlohu Arkaimu v tom, jak naplnit duchovní prostředí člověka. Aby v lidech
zmizela duševní prázdnota, která vznikla v etapě nedostatku smyslu pro dějiny v
našem prostředí, historickou mentalitou, genetickým kódem. Vše je stavěno na
základě poznatků indoevropanství. Je také plánováno předvést zde prostředí stepi
a lesostepi, turkitské i uherské národy souběžně s Kazachy a Baškiry – má zde
být celý jižní Ural. Roku 1997 zde byly sestaveny staré větrné mlýny. Znovu
obnoveny jsou arkaimské zahrady. Je plánována výstavba ruské a kozácké usedlosti
vedle baškirské jurty.
Hlavním úkolem
historického parku Arkaimu je ukázat prostřednictvím materiální kultury duchovní
kulturu našich předků, především pak ukázat myšlenkové pochody a vzájemné
působení s přírodou. Je zde mnoho směrů. Jsou zde zapojeni odborníci z různých
oborů poznání – od historiků, archeologů, půdologů, geologů, botaniků,
klimatologů až po další odborníky.
Arkaim a Země měst
jsou samostatnou civilizací, která je nám předkládána v překvapivé zachovalosti.
Zahraniční odborníci – zaměřen na poznatky Číny a Indie uznávají, že materiální
zdroje z takového období nejsou nikde ve světě takto zachované a to ani v Číně.
Roku 1999 probíhala na Arkaimu mezinárodní konference všech významných odborníků
zaměřených na rané civilizace.
Při hledání pramenů
soudobých i tradičních náboženských a duchovních myšlenek navštěvují dnes Arkaim
tisíce věřících i toužících nalézt víru. Přijíždí sem náboženští představitelé
islámu, křesťanství i buddhismu. Pobýval zde i rektor Moskevské a prorektor
Volgogradské pravoslavné university. Důležitým momentem bylo ustavení Arkaimu
jako duchovního centra. Igumen Jan Ikanoncev vysvětlil své chápání Arkaimu tím,
že pomáhá obnovit spojení s časem obnovit historickou a především duchovní
paměť. Protože ztráta paměti pro člověka znamená přestat existovat jako osoba a
pro národ degradovat a historicky zmizet.
Arkaim nám ukazuje
mnoho dalších otázek zejména z hlediska poznání světa. Uchopit kulturu z období
3 - 2 tis. let př. n. l., která se stává majetkem lidí žijících na přelomu 2- a
3 tis. našeho letopočtu je nelehkým, ale vznešeným úkolem.
V minulosti byli
zobecněné představy o bytí lidstva a lidské kultuře vkládány od obrazu stromu
života, světového stromu. Prodloužením tohoto chápání můžeme porovnávání
jednotlivých kultur podle letorostů. Každý další přírůstek na letokruhu narůstá
samostatně. Zároveň je plně závislé na předešlém přírůstku všech letorostů. Není
důležité, kdy vznikly tyto letorosty, zda před 50 nebo 5 tis. lety. Při obnově
jednoho dávného letokruhu se nasytíme dechem uběhlého života, a připojujeme k
němu toky života naší doby a následně ozdravujeme celý kmen obsahem současné
kultury.života naší doby a následně ozd
Opět nad údolím
Arkaimu vstátá slunce jako před 4. tisíci lety. A pravděpodobně není možné
považovat za náhodné, že jedna z dávných civilizací se nám otevřela v dobách pro
Rusko složitých. Byla odhalena uprostřed státu na konci století.dobách pro
Rusko složitých. Byla odhalena uprostřed státu na konci století. Není náhodné, že se Arkaim stal
důležitým kulturně-historickým jevem současnosti.
Observatoř
dávných Ariů. Výzkumy K. k. Bystruškina
K. K. Bystruškin je
kandidátem biofyzikálních věd. Od počátku pracoval na Arkaimu jako biofyzik,
prováděl topografické a geodetické záznamy, společně s moskevským půdoznalcem
doktorem biolog. věd I. I. Ivanovým. Pro analýzu půdy se vybavil technologií
půdní architektury. Na základě výzkumu půdy se zjistilo, že Arkaim byl vystavěn
neodhadnutelnou a nečekanou technologií.
Při výstavbě města
provedli jeho občané velký kruh a využili celý jeho půdorys půdního materiálu,
tj. nic nepřinesli zvenčí ani nevynesli jako odpad. Půdu rozdělili na tři části:
vrchní humózní vrstvu seřízli. Střední vrstvu sundali a odhalili spodní vrstvu
při výkopu násypu a studní. Všechen sebraný materiál byl využit jako stavební
materiál. Podle architektonického záměru všechen materiál byl použit do srubů.
Půda se skládala z písku, který kromě křemene obsahuje i vápenec a při vysychání
tvrdne jako kámen, proto bylo možné kopat pouze po dešti. U této podivné
architektury se ukázalo, že stavitelé vše využili do posledního kubického metru.
Jak ukázaly výpočty, podle objemu na geometrickém modelu se vše shoduje.
Nejvyšší architektonické části jsou umístěny na nejhlubších, jakmile lidé z
daného místa odcházeli, vše bylo zapáleno, shořely dřevěné části a zemina se
vrátila podle svého objemu na své místo. A všech dvacet měst dostalo rovnou
podobu jako fotbalová hřiště. Nulová bilance materiálu je technologickou
zvláštností Arkaimu.
Vzniká otázka: -
Jak toho bylo v tehdejší době dosaženo? Provést takový výpočet není ani v
současnosti jednoduché; jsou k tomu nutné nezbytné poznatky: použití matematiky,
geometrie, geodézie, tedy přístroje, vzorce, kalkulačky. Při sestavování
technického modelu vzhledu Arkaimu podle nákresů s využitím archeologických
materiálů s přesnými rozměry všech částí zjistil K. K. Bystruškin, že při stavbě
bylo využito nejpřesnější geometrie, protože na tak velké rozloze musely být
použity kružnice, oblouky a přímé linie, což je velmi složité zadání.
Pro archeology je
Arkaim obytným objektem. Bystruškin v jeho rozměrech vidí jiné využití. Zkoumal
tento fenomén více jak 15 let, rozměřil a prozkoumal Arkaim podrobně ze svého
profesionálního hlediska. Neúnavný badatel pronikl až k těm plástům poznání,
které může ocenit věda až na našem stupni rozvoje. Podstata spočívá v tom, že
výzkum se přemístil do odvětví poznání k odborníkům, kterých je ve světě velmi
málo a v Rusku ještě méně. Jde o archeoastronomii, která se zabývá zkoumáním
astronomie archeologických objektů dávného světa. Počátek tohoto výzkumu byl
položen ve Velké Británii ve spojení s výzkumem Stounehenge. V Rusku bylo toto
zkoumání do nedávna zakázané. Až roku 1996 proběhla v Moskvě poprvé první úvodní
konference archeoastronomie.
Zaměření Arkaimu
bylo podle názoru K. K. Bystruškina nejenom obytné. Po přečtení knihy anglického
profesora astronomie J. Hokinse aj. Waita „Rozluštění záhady Stounehenge“ sebral
teodolit a odjel na Arkaim zkoumat archeoastronomii a nalézt observatoř. Tuto
observatoř také nalezl, přičemž zjistil, že byla velice přesná. Technologická
přesnost observatoře se určuje půl minutou poloměru země, pokud je menší, může
být observatoří a také nemusí. Rekonstrukce Stounehenge - jako observatoře se
stupňovou či polo-stupňovou přesností, zde se nedochovaly zaměřovací body k
planetám, zatímco na Arkaimu těchto objektů bylo nalezeno 38. Výsledky ukazují,
že observatoř Arkaimu má velký stupeň přesnosti a dokonalejší konstrukci, než má
observatoř Stounehenge, kdy se 18 azimutů nachází v jednom komplexu, tj. 5
pozorovacích azimutů na jednu věž určuje velmi vysokou přesnost.
V průběhu dalších
archeo astronomický výzkumů, bylo dokázáno, že Arkaim byl observatoří. Za pomoci
astronomie je tedy možné určit stáří objektu a k tomu je možné využít základní
Lakirovu metodu známou již z 19. století, podle které bylo určeno stáří
Stounehenge. K. K. Bystruškin došel k závěru, že Arkaim byl vystavěn v době 2800
př. n. l., tj. o 1000 let dříve než předpokládali archeologové, kteří datovali
stáří Arkaimu do období 1600 -1700 let př n. l., To je to, co je definitivně
rozdělilo, protože archeologové o délce stáří nechtějí diskutovat. Podle názoru
K. K. Bystruškina jsou archeologické metody datování relativní, protože
archeologie nemá absolutní metody určování kromě stratigrafie – souslednosti
událostí. Určením stáří Arkaimu do období 2800 let př. n.l., se ovšem mění celý
historický přístup archeologie a údaje z nich platné, protože se nenašlo
jediného historika nebo archeologa, který by mohl s ním společně posoudit
nalezené problémy.
Já se ve své práci
přesto chci zastavit u této hypotézy nehledě na to, že není dosud uznána ve
vědeckém světě. Přesto má právo na svou existenci a až čas určí míru pravdivosti
a místo v dějinách. Zdržím se svého hodnocení, řeknu pouze, že v libovolné
teorii jsou momenty, se kterými je těžké nesouhlasit, protože jsou očividné a z
dnešního pohledu se jeví jako neuvěřitelné. Časem se nám po určité době mohou
jevit jako očividné zcela reálné.
Je možno souhlasit,
že lidstvo ve svém intelektuálním rozvoji ztratilo hlavní, co mělo v minulosti –
intuitivní, živé, přímé spojení s Vesmírem, které je zaměňováno našimi přesnými
vědeckými výpočty. Zatímco žili jako jednotný organismus s vesmírem, lidé
projektovali harmonii Vesmíru se Zemí, materializací své invence. Intuice to
jsou také znalosti, pouze postavené na jiném základu, s více nuancemi a větší
přesností. Poznatky astronomie, ztracené soudobým lidstvem, sloužily jako
zprostředkovatel spojení člověka s Vesmírem. Dnes přišel čas, kdy tyto poznatky
budou uchopeny soudobými intelektuály. Možná právě toto zachrání lidstvo před
jeho duchovní zkázou.
Podle údajů
radiouhlíkové analýzy, která byla prováděna nejednou v Rusku i v zahraničí je
stáří Arkaimu určeno obdobím 2100 let př. n. l., což by ukazovalo na synchronní
datování se Stounehenge I, nejsou to však kalibrovaná data a pokud by došlo ke
kalibraci se stejným objektem, budou zjevně starší.
Pokud má Bystruškin
pravdu podloženou svými závěry, vycházejícími z poznatků astronomické teorie a
výpočtů, zaujímá kultura Země měst podle jeho mínění osobité místo v dějinách
Dávného světa. Pokud by bylo zařazení do 17. století př. n. l. – bylo by to
nevýznamné, prostě místní projev, pouze s místními zvláštnostmi, protože vše
probíhá v divoké stepi. Všechny civilizace té doby již existovali, všechny
pyramidy a města byla vystavena. Pokud přijmeme za pravdivou hypotézu K. K.
Bystruškina tj. 2800 do naší éry, ukazuje se, že Arkaim byl vystavěn o 200 let
dříve než je první egyptská pyramida Džoserova. To znamená, že jsou zde první
města a dřevěné vozy se skutečnými koly, neboť úloha a historické místo objektu
závisí na jeho věku.
Během výzkumů se
ukázalo, že nalezená observatoř není tím nejzajímavějším a nejhlavnějším, co se
nachází na Arkaimu. Celé tři sezóny výzkumu měřil K. K. Bystruškin za pomoci
teodolitu Arkaim. To nejdůležitější, co bylo nalezeno, byla geometrická
přesnost, dokonce mnohem větší, než byla na plánech archeologů, na úrovni
přesnosti přístroje. Dalším významným nálezem byla geodézie. Je doloženo, že
památním byl přesně orientován, byl nalezen geometrický střed, na horizontu
stály souběžné body a poloměr centra s přesností bodu na horizontu s předností
přístroje. Je nepochopitelné, jak bylo takové přesnosti dosaženo. Od tohoto
okamžiku spadá Arkaim do řady s velmi řídkými přesně orientovanými památkami na
zemi. Takovými jsou pyramidy v Egyptě, přičemž údaje Arkaimu jsou mnohokráte
přesnější. Když byla odhalena tato geometrie, bylo nutno jí dešifrovat. Vznikla
otázka, proč užívat takovou geometrii a vkládat neuvěřitelné lidské zdroje k
sestavení takové stavby ve stepi?
Po první sezóně
výzkumu a posuzování tohoto nálezu s doktorem astronomických věd profesorem
Uralské státní university M. A. Svečnikovem referoval Bystruškin o svém nálezu
na svazové konferenci O Galaktikách, která proběhla v observatoři
Jekatěrinburgu. Příspěvek posuzovali největší odborníci naší země na
archeoastronomii z Moskvy a Sankt-Petěrburgu a pozvali jej referovat do Pskovské
observatoře na astrometrický seminář, kde podle mnoha referátů a posuzování na
významné úrovni, jaké může být dosaženo u nás, po přesných ověřeních a
astronomických rekonstrukcích byli K. K. Bystruškinovi vydány oficiální doklady,
že je odborníkem v oblasti archeoastronomii, že nálezy jsou důležité, že je
nutno publikovat je a pokračovat ve výzkumu. Na základě těchto závěrů uskutečnil
K. K. Bystruškin na Arkaimu další sezonní výzkum roku 1991, při kterém se
soustředil na dešifrování materiálů získaných z výzkumu Arkaimu.
Čím tedy je Arkaim
podle K. K. Bystruškina?
Arkaim je svatyně
pro celý Starý svět. Tak se nazývá ve staré indické tradici – Mandala. Údaje zde
obsažené jsou složitě zašifrované, jsou založené v přísné tradici přírodního
poznání. Žádné mystické informace zde nejsou, říká Bystruškin, sám se zabývá
pouze technickými výpočty, ne mystikou. Důsledkem výzkumu přesto vychází na
povrch celá řada velmi podivných informací.
Arkaim je pramenem
poznatků o uspořádání světa, velice technologickým, který jsme dosud zcela
neodhalili, protože je velmi složitý pro pochopení, ke kterému je nutná
kvalifikace. Archeologové pracují na velmi primitivní úrovni, pracují kulturní
vrstvou, dokonce se nezabývají konstrukcí. Se samotnou konstrukcí se paralelně s
archeology zabýval odborník na dějiny stavebnictví (architektury) L. F. Gurevič
ze Sankt Petěrburgu. Pečlivě zkoumal výkopy, ale jeho výzkumy nejsou doma
publikovány. Podle některých vyjádření považuje Bystruškin, že jsou jeho měření
přesnější, než u Gureviče v jiných ohledech se shodují. Jazykem, kterým je
vyjádřena informace o uspořádání světa jsou přesné vědy: geometrie, geodézie,
matematika.
Arkaim je klíčem k
tajemstvím. S pomocí konstrukce Arkaimu, z ní uložené informace, která je tak
získána, se podle Bystruškina prakticky podařilo přečíst soupis tajemství,
známých z dějin, podařilo se dešifrovat mnohé tajemné objekty ve všech
detailech. Chybí pouze výchozí informace – topografie a velmi přesné přeměření,
geometrie těchto objektů, k tomu aby promluvily tímto jazykem. Vše se ukrývá v
přesnosti. Archeologové pracují zásadně v rámcích nutné přesnosti památek.
Nejvíce měřenou památkou je pouze Cheopsova pyramida, která má však narušený
povrch a k přesnosti jsou nutné centimetry. Památky se při výkopech narušují a s
tím se ničí i informace. Arkaim se ničí, znamená to, že polovina informací se
nedá obnovit. Je zde nutná velká pečlivost při výkopech, mít na paměti hodnotu
objektu. Je nutno, aby to uznali i samotní archeologové tj. jsou nezbytné další
prostředky k zajištění přesnosti výkopových prací.
Jaký je to fenomén
– Arkaim? Hlavní vzácností objektů Země měst je vysoká technologická úroveň
využitá při výstavbě: astronomie nejvyšší úrovně, geodézie, metrologie. Dnes
využíváme metrologie; metr, stupeň, horizontální síť od Greewiche – jsou to míry
jako výsledky vysoké technologie. Za těmito poznatky musí stát rozvinutá
civilizace. Za kulisami našich dějin stojí jakoby v zákrytu faktor rodící
takovou informaci. Utváří se názor, že lidé nejsou monopolními autory svých
dějin. Existují faktory, které působí ve všech dobách, protože znenadání se
objevují svědectví z velmi hluboké minulosti lidstva. Tam se objevuje dávná
geografie v takových podrobnostech, ke kterým se ani soudobá kvartérní geologie
nemůže zcela přiblížit. Podle konkrétních pozic jsou dávné prameny založené na
geografii lepší, než je soudobá kvartérní geologie soudě podle posledních
publikací.
Jako příklad může
sloužit znamenitá mapa Hiperborei – což je název pro území Arktidy podle Geparda
Merkátora z roku 1569, založené na dávných poznatcích a samotná mapa, vydaná
jeho synem Rudolfem Merkátorem roku 1595 je sestavena na základě otcovy mapy a
svědectví té doby. Jde o mapu zalednění z doby rozpadu ledovců. Je známa v
kvartérní geologii a podle fragmentů dnes dochází k její obnově. Přitom jde o
mapu velmi starého období dějin Země. Je uspořádána s přesnou geodézií, jaká v
dobách Geparda Merkátory nebyla.
Hiperborea je
zobrazena ve dvou mapách velmi podrobně v podobě souostroví složeného ze čtyř
velkých ostrovů, oddělených širokými řekami (což poskytuje základ pro tvrzení,
že Hiperborea-Arktida byla pevninou, s vsokou horou uprostřed. Na mapě jsou
kromě samotné Hiperborei zobrazeny hranice severního pobřeží Euroasie a Ameriky.
Právě to dává základ pro tvrzení o pravosti samotné mapy, přesněji, těch
pramenů, které k nám došly a na základě nichž byla sestavena.
Je nepochybné, že
takovéto kartografické dokumenty měli v rukách otec a syn Merkátorovi. Na jejich
mapách je vyobrazen průliv mezi Asií a Amerikou nalezený až roku 1648 ruským
kozákem Semjonem Dežněvem a až roku 1728 byl znovu přeplut ruskou expedicí
vedenou Vitusem Beringgem, po kterém je pojmenován. Na základě těchto nálezů byl
průliv zapsán do map roku erém je pojmenován. Na základě těchto nálezů byl
průliv z teprve potom se stal znám na celém světě. Jak se tedy dostal
na mapu Merkatora?
Vracíme se k tématu
Arkaimu a zastavíme se podrobně u jednoho ze základních fragmentů výzkumu K. K.
Bystruškina. Prozkoumáme jím sestavený kartografický model Arkaimu doplnění o
mapu hvězdné oblohy, sestavené za 7 let každodenní náročné intelektuální práce
autora. Na mapě hvězdné oblohy z roku 2000 je zobrazení Arkaimu s milimetrovou
přesnosti, přestože jeho umístění na hvězdnou oblohu není možné, přestože nelze
měnit měřítko ani úhel pohledu, vše do sebe zapadá a je doloženo. Jde na jedné
straně o klíč a na druhé straně o výsledek, což je závěrečný výsledek celé
technologie, na základě které byl vystavěn Arkaim.
Na této mapě je
vyobrazena událost, která se udává jednou za 26 tisíc let. Jde o událost ranní
rovnodennosti r. 2000 což je období pro astronomy, se kterým neustále počítají,
Je zafixován bod, který se v čase mění, zde dochází k posunu – Precesí. Takto je
zafixována epocha. A událost znamená konec cyklu Precese, která má délku 25920
let. Je to zafixováno v určitých bodech. Jde o cestu Slunce, kterou nazýváme
Ekliptika. Slunce jde ve směru časových ručiček s mírným kolísáním s velmi malou
amplitudou a velkým obdobím (rozsah 200 tis. let). Galaktickým rovník a
ekliptika se dostávají do průsečíku v bodech, které jsou nazývány Uzlové. Jde o
jediné nehybné body na nebi, protože ostatní obloha je v pohybu, pouze v
rozdílné rychlosti. Precese je kolébání osy Slunce v důsledku každodenního
otáčení kolem své osy. Při otáčení zemské osy jako roztočená káča se tak může
zobrazit nebe ve spirále.
V dobách Arkaimu
byl Světovým polem jeden bod a roku 2000 bude na jiném bodě na rozmístěném
kruhu. Společně s tímto polem se hýbe i osa, kdy se střelka otáčí kolem tohoto
bodu. Průsečík utvořený galaktickým rovníkem a ekliptikou se kolébá od doby
Arkaimu do roku 2000 se zde setkal v bodě a dopadl na tuto osu, byl ukončen
jeden spirální okruh – završen cyklus Precese a započal nový cyklus. Podle
indické tradice je tento cyklu nazýván Manvantara. Ta se skládá ze čtyř období:
Kalí juga (Doba železná), Catja juga (Doba zlatá), Dvapara juga (Stříbrná doba),
Treta juga (Doba bronzová). Nyní končí nejtemnější epocha – Kalí juga a započala
nejsvětlejší epocha – Satja juga. Astronomicky jde o výraz výměny cyklu.
V průběhu výzkumu
se vyjasnilo, že v konstrukci Arkaimu jsou zašifrovány dávné poznatky, kterými
disponovali lidé zcela volně. Parametry Precese z konstrukce Arkaimu nalezl K.
K. Bystruškin přesněji, než v učebnicích astronomie, což opět potvrzuje velmi
vysokou úroveň stavitelů Arkaimu ve srovnání s kvalifikací současným astronomů.
Badatel si údaje nemohl vymyslet, pouze je vypočítal ze zdroje, kterým je
Arkaim. si údaje nemohl vymyslet, pouze je vypočítal ze zdroje, kterým je
Arkaim.
Metodologie ve výzkumu K. K. Bystruškina – to
je komparativní
V podobě dodatku k
danému tématu přidám výsledky ještě jednoho astronomického výzkumu, kterým se
zabývala v rámci stejného problému aspirantka Čeljabinské university, historické
fakulty O. O. Poljakova. To nejzajímavější je, že ona nevěděla o výzkumech K. K.
Bystruškina. Porovnávala astronomicky památky Země měst: Arkaimu a Simtaštu a
došla ke stejným výsledkům určení věku těchto objektů. Podle jejích výpočtů byly
vystavěny o tisíc let dříve, než je datovali archeologové. Její datování nálezů
Sintašty vycházející z astronomických výpočtů je době 2600 let př. n. l..
Nebudeme se dále zabývat analýzou jejích výzkumů, pouze použijeme vysvětlení
jejích některých astronomických pojmů.
Na rozdíl od Polu
ekliptiky, který skoro nemění svou pozici v průběhu mnoha tisícletí, zažívá jen
drobné výkyvy náklonu ekliptiky k zemské ose (+10 s. v intervalu 42 tis. let).
Je základem, skoro neměnným bodem, centrem ročního obratu hvězdného pole. Je
zároveň pólem denního návratu nebes mění svou polohu v kruhovém cyklu s rámusem
úhlu nákladu ekliptiky k zemské ose přibližně za 26 tis. let – takovýto kruhový
pohyb se nazývá Precesí. V důsledku precese se mohou stát v určitých přechodných
dobách epochy pólem denního obratu nebes i některé hvězdy, nazývané Polárními. A
to tehdy, kdy stojí nehnutě k zemskému horizontu, stávají se pevným bodem
nebeské soustavy.
V takových dobách
dávní lidé dostávali přesný nástroj pro určení zákonů otáčení nebeské oblohy.
Tyto jevy nebývají časté a jsou pozorovány krátce – v rozsahu tisíciletí. V
nedávné minulosti na severní polokouli byli polárními hvězdami tyto: Alfa Malé
medvědice 24 tis. př. n. l. a 2 tis. naší našeho letopočtu, Alfa Draka – 29 tis.
př. n. l. a 3 tis. našeho letopočtu, Tau Herkula – 33 tis. př. n. l. a 7. tis.
př. n. l., Alfa Lyry (Vega) – 38 tis. př. n. l. a 12 tis. př. naším letopočtem
atd. s opakováním cyklu v průběhu 26 tis. let.
Je možné, že v
takových dobách dostávalo lidstvo „skok ve vědomí“. Například když se stala
nejjasnější hvězda na obloze Vega polem denního návratu před 40 tis. lety,
zaznamenali historikové objevení kromaňonce, člověka rozumného, soudobého typu.
Nebo v dobách 3 tis. let př.n.l., kdy se Polem denní rotace stala hvězda Alfa
Draka, o čemž hovořil Strabón na přelomu naší éry a Flamarion v 19. století. Ne
náhodně se ve 3 tis. př. n. l. objevují nálezy přesných výpočtů kalendářních
soustav u Egypťanů, Sumérů, Indů, Číňanů, amerických Májů.
Obraz hvězdného
nebe ve 3. tisíciletí př. n. l. je zajímavý ještě tím, že oje Velké a Malé
medvědice se nacházely se směru pólu Alfa Draka nejblíže, než za celé období 26
tisíc let. A byly nejbližšími okolními souhvězdími, mohly být používány jako
„velká“ a „malá“ šipka na nebeských hodinách. Kromě toho i pól ekliptiky v
souhvězdí Draka a pól denní rotace u Alfa Draka a vnitřní hrana oje Velké
medvědice (velká ručička) leželi tehdy v jedné přímce. Zobrazení uspořádání
nebeských hodin na zemi je možné vidět na plánu uspořádání Velkého
sintaštinského kurhanu a též města Arkaimu.
Zkušenost práce na
Arkaimu vede k závěru, že máme co do činění s velmi složitým a propracovaným
objektem. Velmi náročné studium tohoto objektu je dáno tím, že se před námi
objevuje z hlubin věků v celé své velkoleposti a chybí zde památky mnohem
jednoduší, které by nás k němu vedly jako po schodišti evoluce. Lze očekávat, že
těžkosti jsou dočasné. Je pochopitelné, že geniálních předmětů nebývá mnoho.
Arkaim je
složitější než jsme my a naším úkolem je vystoupit k jeho výšinám, neničit
neznámé a nepochopitelné. K čemu byla lidem na Arkaimu (jak ukazuje K. K.
Bystruškin) nejmohutnější, dokonalá, horizontální observatoř, když byli na
primitivním, polodivoké úrovni, jak bývá zvykem při hodnotit lidí, kteří žili
před bez mála pěti tisíci lety v jihouralských stepích?
Možná (ne zcela
objektivně) hodnotíme dávnou minulost lidstva? Možná v opojení vědomí vlastní
civilizace, s mnoha poznatky zveličujeme stupeň jejich „primitivnosti“? A možná
naši předkové nebyli zaostalejší, než jsme my, jen prostě žili jinak v nevědomí
našich zákonů? A možná má pravdu K. K. Bystruškin, který ujišťuje, že Arkaim je
na vyšší úrovni, nežli jsme my a pokud jej chceme pochopit, musíme se vyšplhat k
jeho výšinám… Literatura:
1.
Авеста. Избранные гимны из Видевдата. М., 1993..
2.
Арутюнян Р.С. Некоторые особенности хеттских домашних праздников// ВДИ 1992 №1.
3.
Бартонек А. Златообильные Микены. М., 1991.
4.
Березанская С.С. Северная Украина в эпоху бронзы. Киев, 1982.
5.
Бойс М. Зороастрийцы. Верования и обычаи. Пер. с англ. и примеч. И. М. Стеблина-Каменского. —
СПб.: Центр «Петербургское востоковедение», 1994. — 288 с. («Мифы, эпос, религии
Востока. Bibliotheca Universalia»).
6.
Бонград-Левин Г.М., Грантовский Э.А. От Скифии до Индии., 2-е изд., М., 1984.
7.
Бонград-Левин Г.М., Ильин Г.Ф. Индия в древности., М. 1985
8.
Васильев И.Б., Кузнецов П.Ф., Семенова А.П. Погребение знати эпохи бронзы в Среднем
Поволжье//Археологические вести. Санкт-Петербург,1992.Вып.1.
9.
Винокуров В.А. Погребальные обряды Индоирана и Сибири в славянских эпосах. Симферополь, 1992.
10.
Гамкрелидзе Т.В., Иванов В.В. Индоевропейский язык и индоевропейцы. Тбилиси, 1985. Т. 1, П.
11.
Генинг В.Ф., Зданович Г.Б., Генинг В.В. Синташта. Археологические памятники арийских племен
Урало-Казахстанских степей. Челябинск, 1992.
12.
Грантовский Э.А. Ранняя история иранских племен Передней Азии. М., 1970;
13.
Грантовский Э.А. Иран и иранцы до Ахеменидов. М., 1998;
14.
Грантовский Э.А. «Серия керамика», «расписная керамика» и индоиранцы // Этнические проблемы
истории Центральной Азии в древности. М., 1981,
15.
Гусева Н.Р. Древность: Арьи. Славяне., М., 1994.
16.
Гусева Н.Р. Славяне и арьи. Путь богов и слов. М., 2002.
17.
Дьяконов И.М., Якобсон В.А. «Номовые государства», «территориальные царства», «полисы» и
«империи». Проблемы типологии/ВДИ. 1982. №2.
18.
Евзлин М. Космогония и ритуал., М., 1993.
19.
Евсюков В.В. Мифы о Вселенной., Новосибирск, 1988.
20.
Елизаренкова Т.Я. «Слова и вещи в Ригведе», М., 1999
21.
Елизаренкова Т. Я. Язык и стиль ведийских риши., М., 1998
22.
Елизаренкова Т.Я. «Ригведа» — великое начало индийской литературы и культуры // Ригведа.
Мандалы I – IV,V, М., 1989.
23.
Елизаренкова Т.Я. Мир идей ариев Ригведы // Ригведа. Мандалы V- VШ. М., 1995.
24.
Елизаренкова Т.Я.. Топоров В.И. Мир вещей по данным Ригведы // Ригведа. Мандалы V-VIII. М.,
1995.
25.
Зайберт В.Ф. Энеолит Урало-Иртышского междуречья. Петропавловск,1993.
26.
Зданович Г.Б. Бронзовый век Урало-Казахстанских степей. Свердловск,1988.
27.
Зданович Д.Г. Синташтинское общество: социальные основы «квазигородской» культуры. Челябинск,
1997.
28.
Иванов Вяч. Bc. Реконструкция структуры, символики и семантики индоевропейского погребального
обряда// Исследования в области балто-славянской духовной культуры: Погребальный
обряд. М., 1990.
29.
Иванов В.В. Опыт истолкования древнейших ритуальных и мифологических терминов. // Проблемы
истории языков и культуры народов Индии. М., 1971.
30.
Кассирер Э. Опыт о человеке: введение в философию человеческой культуры// Проблема человека в
западной философии. М., 1988.
31.
Косарев М.Ф. Западная Сибирь в древности. М., 1984.
32.
Кузьмина Е.Е. Древнейшие скотоводы от Урала до Тянь-Шаня. Фрунзе, 1986.
33.
Кузьмина Е.Е. Распространение коневодства и культа коня у ираноязычных племен Средней Азии и
других народов Старого Света // Средняя Азия в древности и средневековье. М.,
1977.
34.
Кузьмина Е.Е. «Откуда пришли индоарии?», М., 1994.
35.
Луконин В.Г. Искусство Древнейшего Ирана М.: Искусство, 1977.
36.
Массон В.М. Первые цивилизации. Л., 1989.
37.
Мейтарчиян М. Погребальный обряд иранских зороастрийцев Нового времени// Международная
ассоциация по изучению культур Центральной Азии. Информационный бюллетень. М.,
1990. Вып. 17.
38.
Отрощенко В.В. О возможностях участия полтавкинских и катакомбных племен в сложении срубной
культуры// СА. 1990.
39.
Петрухин В.Я. Человек и животное в мифе и ритуале: Мир природы в символах культуры// Мифы,
культы, обряды народов Зарубежной Азии. М., 1986.
40.
Рак И.В. Мифы Древнего и раннесредневекового Ирана. (зороастризм). – СПб. – М., 1998.
41.
Ригведа. Мандалы I – IV, под ред. Елизаренковой Т.Я., М., «Наука», 1989.
42.
Сальников К.В. Очерки древней истории Южного Урала. М., 1967.
43.
Смирнов К.Ф., Кузьмина Е.Е. Происхождение индоиранцев в свете новейших археологических
открытий. М., 1977.
44.
Токарев С.А. Мифы народов мира. Энциклопедия. М., 1994. Т.1.
45.
Топоров В.Н. Агни. Мифы народов мира. Энциклопедия. М., 1991. Т.1.
46.
Фрай Р. Наследие Ирана. М., 1972.
47.
Хокинс Дж., Уайт Дж. Разгадка тайны Стоунхенджа. М., 1973.
48.
Хук А.В. Курганные жители и путешествия к ним (По отчетам графа А.А. Бобринского
1901-1912 гг.)// Конференция «Реконструкция древних верований: источники, метод,
цель». Л., 1990.
49.
Черных Е.Н. Циркумпонтийская провинция и древнейшие индоевропейцы — Древний Восток.
Этнокультурные связи. М., 1988.
50.
Шарма Р.Ш. Древнеиндийское общество. М., 1987.
51.
Сборник: Аркаим. Исследования. Поиски. Открытия., Челябинск, 1995.
52.
Сборник: Россия и Восток: проблемы взаимодействия. Материалы конференции. Часть 5. Культуры
древних народов степной Евразии и феномен протогородской цивилизации Южного
Урала., Челябинск, 1995.
53.
Сборник: Новое в археологии Южного Урала. Российская Академия Наук. Челябинск, 1996.
54.
Сборник: Комплексные общества Центральной Евразии. Материалы к международной конференции.
Челябинск, 1999.
55.
Сборник: Духовная культура Урала. (Очерки истории Урала). Выпуск 3. Ред. Медведев А.В.
Екатеринбург, 1997.
56.
Альманах. Мифы и магия индоевропейцев. Выпуск 10, М., 2002.
57.
Альманах. Мифы и магия индоевропейцев. Выпуск 11, М., 2002.
58.
Статья: Дьяконов И.М. Прародина индоевропейцев. (по поводу книги Кузьминой «Откуда пришли
индоарии?» М.,1994) // ВДИ. 1995. № 1. С. 123-130.
59.
Статья: Кузьмина Е.Е. Первая волна миграции индоиранцев на юг. (Памяти И.М. Дьяконова) //
ВДИ. 2000. № 4. С. 3-20.
60.
Статья: Мэллори Дж. Индоевропейские прародины.// ВДИ. 1997. № 1. С. 61-83.
61.
Статья: Ренфю К. Индоевропейская проблема и освоение Евразийских степей: вопросы хронологии.
// ВДИ. 2002. № 2. С.20-32.
62.
Статья: Пьянков И.В. Зороастр в истории Средней Азии: Проблема места и времени. (Опыт
исторической реконструкции). // ВДИ. 1996. № 3. С. 3-23.
63.
Статья: Шетелих М. Черные противники ариев в «Ригведе». // ВДИ. 1991. № 1. С. 3-11.
64.
Статья: Запорожченко А.В., Черемисин Д.В. Аримапсы и грифы: изобразительная традиция и
индоевропейские параллели. // ВДИ. 1997. № 5. С. 83-90.
I. P. Evtušenko, Ariové na Urale, Část III.
©
«Akademie Тrinitarismu», Мoskva, Эл № 77-6567, publ.10580, 30. 07. 2003
přeložil:
Ing. N. Nikolov
3. 2. 2012
jazyková úprava:
Mgr. Stanislava Dostalová
Karlovy Vary
|